Kroj na Doudlebsku nosil se dlouho, teprve vlastně až dnešní generace jej odložila. Přes to však ještě dožívá v určité obměně, jen jako ohlas někdejšího živého zdejšího lidového kroje. Není bez zajímavostí, že náš doudlebský kroj má dost podobného s krojem chodským a že se zřejmě liší od blaáckého, třebaže Doudlebsko sousedilo s Blatskem. Jistě v tom působil určitý separatism Důdlebáků, byli jiná rasa, jak již o tom bylo hovořeno, měli své nářečí i zvyky, co bylo dál, za Budějovicemi, to byly již »Čechy«, tam žili »Čecháci«, jak jim tady říkali a dosud se říká, to byl již jiný kraj.
Kroj důdlebský ženský neměl těch krásných, bohatých výšivek jako měli Blaťáci a Kozáci, ale byl stejně pěkný a působil spíše svými barvami a formou. Lidový kroj všude, v každém kraji, vznikl z potřeby a záliby lidu. Na jeho ráz působila řada vlivů, byl odleskem života těch, kdož jej nosili, jejich práce, chudoby nebo zámožnosti, svobody nebo odvislosti, jejich temperamentu, veselého nebo letory vážné a to zase v mnohém směru bylo odvislo od charakteru krajiny, hornatého nebo rovinného s výhledy do dálek, úrodného anebo skoupého na skývu chleba. A proto ta krojová pestrost a rozmanitost!
Jak se strojily naše Doudlebanky? Potrpěly si na barevnost a pestrost svého svátečního obleku, který si zdobily vlastnoručním bílým vyšíváním. Výšivky i krajky nebyly však hojné, omezovaly se jen na výzdobu košil, kde našívaly úzké vyšité pásky v průramku nad rukávy, které byly krátké, vzduté a ve vyšívaný pásek nasbírané. Kolem krku nosily krejzlík. z paličkovaných krajek. Že tato hořejší část košile byla z tenkého plátna, sněhobílá a pečlivě nažehlená, není třeba zvlášť připomínati. Vyšívačská dovednost se uplatňovala pak i na vyšívání velkých bílých šátků, do nichž zabalovaly si modlitební knihy, objemné, s ozdobnými deskami, pobitými mosazným plíškem, do něhož zasazovaly se různobarevná broušená sklíčka. Takovéto šátky dosud naše starší ženy nosí. Jinak používalo se jich jako součástky krojové a pečlivě složené, s vyšívaným cípem navrch, nosily je dívky v ruce při tanci u muziky. Šněrovačky nosily se buď z černého atlasu, nebo z barevného brokátu, zlatě a stříbrně nitkovaného, popřípadě z kvítkovaného sametu a pro ozdobu našívaly se ještě černé korálky. Přes ramena přehazovaly si naše Doudlebanky křížem přes prsa pestře barevný hedvábný šátek (čtvercového tvaru 70 X 70 cm) s okolkem a cípy, bohatě nazdobenými květy, zlatem a stříbrem vetkanými, kol dokola s třásněmi. Tento šáteček, který byl nejparádnějším kusem kroje, překládal se podél úhlopříček do trojúhelníku a upravoval se pří nošení tak, že přeložený květovaný cíp s třásněmi volně splýval po zádech a zbývající složené dva cípky zastrkávaly si koketně na prsou do šněrovačky. Tyto šátečky byly nejčastěji červené, různých odstínů, ale také fialové, skořicové, zelené a p.
Sukně (svrchní) nosily se široké, řásné, říkalo se jim šerky. Byly asi do pul lýtek, z vlněné, tuhé látky různých barev. Většinou červené, s celou stupnicí barevných tonů, dále zelené, modré, jednobarevné i pruhované, ozdobené dole pruhem černého sametu a olemované černým zoubkováním. Pod svrchní sukni navlékaly si několik kratších, řasnatých spodniček, aby byly, hodně do široka. Dalším ozdobným kouskem kroje byl fěrtoch, starší lidé říkali i předák. Byl hezky široký, sřasený, hedvábný, dykytový nebo z květovaného brokátu. U nás říkali takovému pestrému, květovanému fěrtochu ťf1ákatý.Také se dříve nosívaly zástěry tkané, s podélnými pruhy, v různých barevných kombinacích, s jemně vetkaným vzorečkem. Jsou barevně velmi zajímavé, kombinace barev: černý podklad, žluté, nestejně velké pruhy střídají se s pásy zelenými, modrými, fialovými a červenými, v nichž probíhá jemný vzoreček, působí sladěně a jest bezesporu velmi vkusná.
Punčochy nosily nejraději červené nebo i modré, v neděli a na parádu bílé, různě vzorkované, doma pletené. Obouvaly buď černé šněrovací botky nebo nízké střevíce a potrpěly si na to, aby hodně vrzaly. Starší ženy nejraději nosily a dosud nosí kožené nebo černé sametové pantofle.
Ženy ani dívky nechodily u nás prostovlasé. Pokládalo se to za neslušné, jen když šly za družičky, na svatbu nebo na pohřeb, upravily si pečlivě vlasy, do nichž vpletly si rozmarýnové věnečky. Jinak nosily na hlavách velké, černé hedvábné šátky, vázané do zadu, obdobně jako se nosí na Chodsku, při čemž jeden cíp, s pestře vetkaným květem přehodil se do předu.
Za chladných dnů oblékaly se špenzly, které později nahradily kabátky, s krátkými šůsky a s úzkými rukávy, nazdobenými prýmky. V zimě nosily a dosud nosí starší ženy krátké tmavé, kožíšky podobného střihu, podšité beránkem. K tomu ovšem braly na hlavu lněné pleny s třásněmi (rozměru asi 160 x 160 cm), různobarevné černé, zelené, modré, červené nebo šedé, s květovanými okolky a zvlášť ozdobnými rohy. Vázaly se tak, že složily se do trojúhelníku a přes temeno hlavy kladly se křížem přes prsa a vzadu v pase uvázal se uzel pod složeným cípem, který volně přikrýval záda. Také se někde vázaly pleny, ale řidčeji, jako na Blaťácku, uvázal se uzel na temeni hlavy, při čemž cípy volně dolů splývaly.
Plen, jakož i hedvábných šátků přes prsa a fěrtochů, jež byly jaksi hlavní ozdobou kroje, mívaly doudlebské nevěsty ve své výbavě na tucty, ve všech barvách a odstínech. Ovšem, vydrželo jim to na celý život a ještě se ty věci dědily.
Mužský kroj na Doudlebsku byl jednoduchý, ale slušivý. Původně nosily se krátké žluté koženky čili praštěnky, jednoduše vyšité,s vázanými řemínky v podkolení. Vedle žluté barvy byla oblíbená i barva černá. Vesta byla kvítkovaná, hedvábná nebo sametová, s malými lesklými knoflíčky, upjatá až ke krku. Košile nosily se bílé, s dlouhými široce nažehlenými rukávy a s nízkým přehrnutým límečkem u krku bíle vyšívaným, pod nímž uvazoval se na uzel hedvábný šáteček pestré barvy, nejraději červený, také i zelený, modrý nebo fialový. Kabáty byly krátké, soukenné, v zimě natahovali staří dlouhé, bílé beránčí kožichy, s ozdobnými aplikacemi (nášivkami) z barevné kůže. Klobouky nošeny plstěné, široké, v zimě čepice a beranice, pod nimiž mívali ještě staří výměnkáři přiléhavé čapky střapcem.
Punčochy nosívali mladší bílé, starší modré, k tomu nízké střevíce, ale nejraději vysoké, pečlivě naleštěné ("vyklancované") holinky. Pak ovšem ještě se přibíraly široké opasky, kožené, vyšívané bílými husími brky. Za opasky nebo do holinek zasunovali si, když jeli furberk (u nás se hodně formanilo) nebo na svatbu, jídelní náčiní v koženém pouzdře. Tento příborek, sestávající z nože a vidličky, k tomu připojovali ještě šídlo na správku koňských postrojů, byl obyčejně stříbrem kován s rytými ornamenty. K úplnému ústroji pořádného doudlebského chlapce patřil později ještě těžký stříbrný řetízek a hodinky.